Ve skutečnosti byl postup policisty od počátku neoprávněný a v rozporu se zákony. Pokud zakázal zpěv hymny, zneužil svou pravomoc, jež ukládá každému uposlechnout příkazu zakročujícího policisty. Všichni věří, že bez zlého úmyslu. Z hlediska shromažďovacího práva ale zřetelně nešlo o shromáždění. Jeho pojmovým znakem podle shromažďovacího zákona je řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek. Jinak by shromážděním, vyžadujícím ohlášení, byl i koncert.
Stejně tak není možné omezovat svobodný pohyb a projevy občanů na základě jakéhosi návštěvního řádu Hradu. To by policista také měl vědět, že takový právně nezávazný dokument nemůže omezovat kohokoliv v běžných činnostech, které nijak neohrožují veřejný pořádek.
Policista dle svědků svůj postup konzultoval s někým „na vysílačce“, zřejmě nadřízeným. Tvrzení, že sice postupoval podle zákona, ale měl být empatičtější, je děsivé a rozkládá právní vědomí. Máme si to vysvětlit tak, že zákon platí pouze potud, pokud policista empaticky neusoudí jinak?
Policie by měla přiznat dvojí významné selhání: jednak policisty neumí naučit skutečný obsah práva, jednak je neumí učit základ jejich řemesla: nejen právnicky, ale i intuitivně pochopit, zda je určitá situace hrozbou nebo není. I truhlář, opravář ledničky, taxikář nebo číšník denně řeší spoustu věcí díky svému citu pro řemeslo. V poslední době se ale setkáváme s nebezpečně vysokým počtem případů, kdy tato schopnost schází právě Policii. Není těžké usoudit, že důvodem je nevyslovený tlak na policisty, aby tak nějak důrazněji chránili stát a tak nějak více dávali bacha na nespolehlivé občany. Ve spojení s nedostatečným a formálně bezduchým vzděláváním a instrukcemi se rodí přešlapy, které pak Policie usilovně žehlí tím, že prý zákon nebyl překročen. Nemá pravdu. Jak s tibetskými vlajkami, tak s hymnou na Hradě se Policie prostě ocitla mimo zákon. Signifikantní pak je, že jde o případy svobody projevu. I když to nemusí být úmysl žádného policisty, jde o jasný trend jejího omezování. To obvykle souvisí s přechodem k autoritářství a případně i totalitě.
Oldřich Kužílek, Otevřená společnost
