Data, která neexistují

Málokdo by asi nesouhlasil s tím, že k řešení nějakého problému je nutné jej nejprve dobře poznat a popsat. Chování státu a jeho institucí tomu však mnohdy neodpovídá a spíš působí dojmem, že se brání problém poznat (protože dokud ho neznají, mohou se tvářit, že vlastně neexistuje). Pár příkladů - třeba registr lobbistů, veřejné kalendáře politiků - anebo etnická data.

S odkazem na ochranu individuální svobody a soukromí oficiálně nevíme, kolik Romů končí jen se speciální školou či do jaké míry jim například policie věnuje zvýšenou pozornost v porovnání s většinovou populací. Příklady z okolních zemí přitom ukazují na lichost této “ochranářské” argumentace - v odůvodněných případech data etnické povahy sbírat lze a tam, kde se tak děje, se daří odkrývat diskriminační vzorce v přístupu institucí k příslušníkům menšin.

Máme se nechat brzdit strachem z poznání z toho, že kvalitní data by poukázala i na nijak lichotivé stránky naší společnosti, nebo máme být spokojeni s tím, že “to” beztak všichni vědí?

Tematický blok připravuje Martin Marek, manažer policejního programu Otevřené společnosti