Otočením perspektivy o 180 stupňů Kohák jakoby posvítil do dosud temného kouta. Proč se daleko intenzivněji nedebatuje, jak naše představy mužství ovlivňují česku politiku a úroveň zdejší demokracie?
Gender a jeho přidaná hodnota
Reakce na pokusy vyvolat diskusi o rovnoprávném postavení žen a mužů ve společnosti jsou u nás většinou negativní. Odkazují na zdravý či selský rozum, podle kterého je nesmysl snažit se změnit něco tak přirozeného, jako je ženství či mužství a od nich odvozené role. Je přece jednou provždy dáno, že muž a žena jednotlivě tvoří protiklady a dohromady harmonii. Snaha o změnu je pošetilá ale i nebezpečná, neboť rozdmýchává zbytečný boj a rozděluje společnost.
Výchozím předpokladem hledání odpovědi na Kohákovu otázku je dokázat se od rétoriky muži jsou z Marsu a ženy z Venuše odstřihnout. Snáze se to podaří za pomoci pojmu gender. V další argumentaci nelze vystačit jen s pojmem pohlaví (muž/žena), které je dáno čistě biologicky. Je třeba vzít v úvahu také gender (maskulinní/femininní), tedy kulturní a sociální vlivy určující, jaké vlastnosti a chování si s ženským (obvykle např. cit, péče, slabost, …), resp. mužským (obvykle např. rozum, obživa, agresivita, …) rodem v dané společnosti spojujeme. Gender již s pohlavím není svázán a jistě např. existují muži zastávající někdy postoje, které bychom označili jako femininní, a naopak ženy s postoji maskulinními. Každá společnost si vytváří (dnes především prostřednictvím médií a filmu, o něco dříve hlavně za pomoci literatury, ještě dříve díky mýtům) vlastní představy o tom, co je to mužství, resp. ženství. Ucelený soubor představ spojovaných s mužstvím můžeme označit za specifický typ maskulinity. V každé společnosti existuje více typů maskulinit, některé mají větší vliv, některé menší. Pokud některá maskulinita získá významný vliv, hovoříme o tzv. hlavní maskulinitě. To samé platí samozřejmě pro feminitu.
Níže představená kritika hlavní české maskulinity neznamená paušální kritiku mužů a adoraci žen. Existují muži, kteří kritizovanou maskulinitu nesdílí, a naopak existují ženy, které ji sdílí. Dělítko není určeno příslušností k jednomu z pohlaví, ale vztahem ke kritizované maskulinitě. Přesněji řečeno, dělítko je ve schopnosti odmítnout hierarchické přežitky a z nich vyplývající diskriminaci. Kouzlo pojmu gender spočívá v možnosti vést i o problémech odvozených od mužství a ženství konstruktivní a férovou debatu. To znamená např. nestavět nevědomě na paušalizaci (všichni muži jsou takoví a všechny ženy zase takové), nehodnotit jednu skupinu výše než druhou, nezabřednout v předsudcích o „přirozenosti“ rolí ani nezobecňovat prožitky z peripetií našich osobních životů v tvrzení o typickém chování mužů či žen. Ano, jsme ženy nebo muži, ale zároveň jsme všichni lidmi a jako takoví bychom se měli umět domluvit na pravidlech spravedlivých pro všechny. Gender je v souladu s přesvědčením, že hodnotit člověka je možné jen individuálně na základě jeho názorů, postojů či jednání, nikoliv však daností, s nimiž se člověk rodí a nemůže je nijak ovlivnit, jako je pohlaví nebo třeba rasa.
Příliš mnoho paradoxů
Kohákova otázka mne inspirovala k výzkumu identity českých mužů negativně se vymezujících vůči feminismu. Pokud je na našich představách o mužství něco nedemokratického, právě veřejně činní a vlivní muži antifeministé by to měli názorně demonstrovat. Analyzoval jsem polistopadové texty mužských autorů, ve kterých kritizovali feminismus a speciálně muže feministy. Na základě téměř stovky textů byla sestavena charakteristika prezentovaného feministy. Autoři vytváří figuru skutečně zavrženíhodného charakteru, jakéhosi dezorientovaného neautentického slabocha s diktátorskými manýry, schopného rozvracet ekonomiku a znovu nabytou svobodu. Sami autoři se prostřednictvím feministů koncipují jako jejich pravý opak: sebevědomí, realističtí, odpovědní, rozhodní a autentičtí muži. Argumenty a manipulace používané antifeministy mi byly povědomé i jako pozorovateli české politiky.
V České republice platí, že pokud se narodíte jako žena, máte těžší pozici než muž. Toto tvrzení není to v rozporu s prohlášením nestranit v argumentaci ani mužům ani ženám, je to prostě fakt ověřitelný z veřejně dostupných zdrojů. Např. výše mzdy, postup v kariéře, působení v politice, pojetí těla v médiích a reklamě, domácí násilí, to jsou příklady fenoménů nepřípustně ovlivňovaných biologickým pohlavím v neprospěch žen. Dostupná fakta (Český statistický úřad, Sociologický ústav AV ČR) dokládají, že ženy pobírají za stejnou práci o 20 % menší mzdu, pro zarážku jejich postupu v kariéře máme samostatný pojem – skleněný strop, přes který například do Národní ekonomické rady vlády nepronikla žádná žena; v počtu političek je Česká republika na konci evropského žebříčku; ženská nahota je běžná – mužská je tabu; s domácím násilím se setkává cca. 38 % žen. Neměl by za této situace být každý demokrat také feministou? Je dezorientovaný feminista, nebo antifeminista? Na otázku po mužném jednání většina lidí začne mluvit o statečnosti, cti, ochraně. Neměli by tedy speciálně muži vidět problém a něco s ním dělat?
Důvěra v politiku je u nás velmi nízká. V žebříčcích oceňovaných profesí se politici umisťují až na úplném chvostu a přirovnat někoho k politikovi se malém rovná nadávce. Zároveň bedlivějšímu pozorovateli nemůže uniknout, jak moc je v Česku politika maskulinní záležitostí. Není paradoxní, že nejsme svědky vzrušených kritických debat, které si maskulinitu berou na mušku? A proč je to naopak feminismus, co je u nás stále považováno za sprosté slovo?
Foto: Yiannis Chatzitheodorou via Compfight cc
