Je ti patnáct a chceš informace? Hovnajs!

Matka Ubu: A ty myslíš, že jsi s Hromoslavem hotov?

Otec Ubu: Šavle na finance, samo sebou, co mi to čtrnáctileté klouče může udělat?

Matka Ubu: Říkám ti ještě jednou, že mladý Hromoslav zvítězí, protože právo je na jeho straně.

Otec Ubu: I ty špindíro, copak je bezpráví horší než právo? Tak ty mě budeš otravovat, matko Ubu? Roztrhám tě na kusy! [1]

Postup úřednice je jako vystřižený ze hry Král Ubu, kterou začal psát Alfréd Jarry v Jakubově věku (původně jako loutkohru Poláci). Jarry tehdy pronikavě viděl a dokázal pojmenovat, co unikalo mnohým papírově dospělým – jak snadno se moc může zvrhnout. V patnácti už jsou lidé, kterým nikdo nezakazoval se ptát a dokonce se jim i snažil občas odpovědět, do velké míry samostatně uvažující a jednající bytosti. Na to pamatuje i náš občanský zákoník. V §31 přiznává nezletilým způsobilost k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku, tedy například i žádat o informace. Na to se spoléhal i Jakub, když podával svůj dotaz[2]. Podle výkladu úřednice je ovšem patnáct let pro samostatné podání žádosti málo. Kateřina Kimlová, vedoucí oddělení informační služby, zvolila velmi ubuovské řešení a místo odpovědi Jakubovi napsala jeho rodičům. Od těch požaduje souhlas s jeho dotazem, protože se podle ní nejedná o věc, kterou by měla nezletilá osoba běžně vykonávat. Kdyby přišel dotaz od dvouletého dítěte, asi by její úvaha byla na místě. Ale patnáctilého nezletilce? Pokud nemá člověk představu o pojmu „přiměřená rozumová a volní vyspělost“, stačí chvíle na internetu: garance anonymity pro dárce spermatu zpochybnil patnáctiletý Brit, když na webu vypátral svého otce. Patnáctiletý chlapec objevil novou planetu. Patnáctiletý kluk objevil test, který dokáže odhalit Alzheimera. To Jakub pouze podal běžnou žádost.

Když nedostal odpověď, rozhodl se na rozdíl od Magistrátu města Prostějov držet práva a rodiče požádal, ať dopis nepodepisují, protože souhlas není nutný. Jemu osobně žádná odpověď nepřišla, podal proto stížnost na postup při vyřizování informace dle §16a Infozákona. Správně v ní poukazuje, že kromě protiprávního odepření odpovědi došlo ke zneužití osobních údajů zapsaných v matričních knihách, když dotyčná úřednice zjistila rodiče Jakuba. Dotyčná úřednice podle něj také pochybila, když informace o žádosti poskytla třetím stranám.

Jakub ve vzorově podané stížnosti také upozorňuje, že Občanský zákoník stanoví hranici zletilosti z různých důvodů a to je například ochrana nezletilého, třetích osob atp., ale výkonem svého ústavně zaručeného práva na informace se s ním v žádném případě nedostává do rozporu, jelikož získání informace nezakládá žádné další právo ani povinnost, takže omezovat jeho právo na informaci s odkazem na nezletilost není přípustné.

Stížnost uzavírá odkazem na poslední judikaturu Ústavního soudu, podle které je třeba v případě pochybností ohledně výkladu zákona o svobodném přístupu k informacím dát přednost právu na informace před jakýmkoliv jeho omezením. Naši analýzu k tomuto rozhodnutí si můžete stáhnout zde.

Papírově dospělí lidé se zkrátka často chovají jako král Ubu a potřebují ty mladší, často odvážnější a nezatížené mocenskými vztahy, aby je hlídali a přinášeli zpětnou vazbu. Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier se před rokem nechal slyšet, že by do roku 2017 mělo mít Česko dětského ombudsmana. Na případu Jakuba Čecha je vidět, že někteří nezletilí ani ombudsmana nepotřebují a umějí svoje práva hájit s velikou argumentační vyspělostí. Infozákon se může stát například velmi užitečným nástrojem i pro nezletilé, kteří rodiče, na něž by se úřad mohl (protiprávně) obrátit, nemají. Tedy pro klienty v ústavní péči, kterým je někdy odpírán přístup k odůvodněním rozhodnutí, jež na ně dopadají. Na dotaz podle žádosti by jim nikdo odpovědi odepřít neměl.

Po letech vládnutí matek a otců Ubu vyrůstá generace, která se již nebojí a umí se ptát. Od dospělých jí pak bohatě stačí nearogantní a přímé odpovědi. Učme se od nich, aby Ubu nevstal z mrtvých.