Odvolání i stížnost se podávají u subjektu, jemuž jste podali prvotní (neúspěšnou) žádost. 

V případě obcí (včetně dotazu směřovaného např. na Radu obce) je to vždy krajský úřad, v případě krajů je to ministerstvo (věcně příslušné pokud jde o přenesenou státní správu, jinak je to ministerstvo vnitra). V případě městských částí a obvodů je nadřízeným orgánem magistrát. U státních orgánů je to obvykle jejich věcně nadřízený orgán (například u krajského ředitelství Policie ČR to bude Policejní prezidium). U příspěvkových organizací je nadřízeným orgánem zřizovatel, například u obce Rada obce. Pro obchodní společnost bude zpravidla nadřízeným orgánem jejich „vlastník“, tedy zakladatel (ten, kdo je ovládá, například kraj). Judikatura je však v těchto případech nejednotná.

Otázku, kdo je odvolací orgán, však v Odvolání není třeba řešit - až při podání žaloby bude třeba formulovat ji tak, aby nebyla neúspěšná jen z tohoto důvodu - viz sekce Chci podat žalobu.

S problémem odvolacího orgánu se můžete také vypořádat následujícím (všeobjímajícím) způsobem, který oproti první variantě může mít tu výhodu, že omezí úhybné pokusy úřadu. V níže popsaném případě není jasné, zda odvolacím orgánem je ředitel školy, anebo rada zřizující obce:

Odvolání
V ... dne ...
Odvolávám se proti odepření informace ..., o kterou jsem požádal/a dne… povinný subjekt... (škola). O žádosti rozhodl za povinný subjekt ředitel školy p. ... dne ... tak, že informaci odepřel. Proti tomuto rozhodnutí podávám odvolání.
Vzhledem k tomu, že mi jako laikovi není zřejmo, zda odvolacím orgánem je v tomto případě ředitel školy, anebo rada obce jako zřizovatel školy, podávám z důvodů opatrnosti odvolání k oběma těmto subjektům, případně i k dalšímu subjektu, který by měl být odvolacím orgánem.
O vyřízení odvolání resp. jeho předložení odvolacímu orgánu dle § 86 správního řádu nechť rozhodne povinný subjekt, který o žádosti rozhodl, tedy dožádaná škola…

Zákon o svobodném přístupu k informacím je obecným právním předpisem, který upravuje právo na informace a který provádí ustanovení čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Měl by se tedy obecně použít vždy,  přičemž výjimky z tohoto pravidla jsou upraveny zejména v ustanovení § 2 odst. 3 zákona. Podle tohoto ustanovení se zákon o svobodném přístupu k informacím na poskytování informací nevztahuje jen tehdy, pokud jiný zvláštní zákon pro danou oblast komplexně upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací. Aby tedy mohl jiný předpis nahradit zákon o svobodném přístupu k informacím a použít se plně namísto něj, musel by velmi podrobně upravovat postup vyřízení žádosti. Zvláštním zákonem tedy proto není například stavební zákon, správní řád atp. a i na tyto agendy a informace se plně použije informační zákon. Jediným skutečně plně samostatným zákonem, který ve své oblasti nahrazuje informační zákon, je zákon o informacích ze životního prostředí.

V případě, že povinný subjekt neoprávněně tvrdí, že se na poskytnutí určitých informací nevztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím, je třeba postupovat, jakoby neoprávněně odepíral informace. Nezbývá než podat odvolání či v případě nečinnosti povinného subjektu a nevydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti podat stížnost podle § 16a zákona.

Pokud povinný subjekt žádosti byť jen z části nevyhoví, je povinen o tom vydat „rozhodnutí o odmítnutí žádosti". Proti němu je možné podat odvolání,  a to u téhož povinného subjektu, který je v zásadě povinen ho sám předat nadřízenému orgánu k vyřízení. Na řízení o odvolání se vztahuje správní řád s některými odchylkami popsanými v § 16 zákona. Odvolání je nutno podat do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Z odvolání musí být zřejmé, kdo je podává, jaké rozhodnutí odvoláním napadá a z jakých důvodů se odvolává. Povinný subjekt může odvolání vyhovět sám (autoremedura), ale zpravidla vyhovět nehodlá a musí je předat k rozhodnutí nadřízenému orgánu. Pokud byste nebyli spokojeni s rozhodnutím nadřízeného orgánu o odvolání, můžete rozhodnutí o odvolání napadnout u soudu - pokračujte do sekce Chci podat žalobu.

Povinné subjekty musejí poskytnout informace nebo vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti ve lhůtě 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo jejího doplnění. Za určitých velmi omezených a v ustanovení § 14 zákona stanovených případech může povinný subjekt tuto lhůtu prodloužit o 10 dní. Pokud však povinný subjekt v této lhůtě ani nevydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti ani neposkytne informace (zůstal nečinný či udělal jiný „úhybný manévr“, který není rozhodnutím o odmítnutí žádosti), brání se žadatel tím, že podá  podle ustanovení § 16a odst. 1. písm. b) zákona stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace. Stížnost je nutno podat u povinného subjektu do 30 dnů od uplynutí lhůty 15 dnů (případně prodloužené max. o 10 dnů), v níž měl úřad poskytnout informaci nebo vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti. O stížnosti rozhoduje nadřízený orgán. Nevedla-li stížnost k poskytnutí informace nebo k vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti, je možné se bránit žalobou proti nečinnosti u soudu, a to podle ustanovení soudního řádu správního.

Pokud povinný subjekt poskytne jen část požadovaných informací , musí ohledně neposkytnutých informací vydat rozhodnutí o odmítnutí části žádosti. Toto rozhodnutí má stejné obsahové i formální náležitosti jako rozhodnutí o odmítnutí celé žádosti. Proti takovémuto rozhodnutí je možno podat odvolání a případně se bránit žalobou u soudu. Pokud povinný subjekt poskytne požadované informace jen z části a o zbytku nevydá rozhodnutí o odmítnutí části žádosti, jde v této části žádosti o situaci stejnou, jako kdyby byl v této části žádosti nečinný. Žadatel může podle ustanovení § 16a odst. 1 písm. c)  zákona podat u povinného subjektu stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace.

Odvolání nebo Stížnost lze podat jen tehdy, když prvotní žádost byla písemná. Pokud byla podána ústně, je nutno podat ji znovu písemně a celý proces proběhne znovu.

Jde o nezávislé postupy. Stížnost se podává, pokud úřad na žádost vůbec nereaguje, anebo poskytl jen část požadované informace a o zbytku mlčí, dále pokud nesouhlasíte s požadovanou výší úhrady, anebo v jakýchkoliv dalších případech, kdy úřad nevydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti, ale požadovanou informaci jste také nedostali.
Naopak odvolání se podává jen tehdy, pokud úřad vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti, a to třeba i jen o odmítnutí části žádosti.

Správní žalobu lze podat jen tehdy, pokud jste předtím již vyčerpali jiné prostředky obrany, tedy pokud jste již podali stížnost anebo odvolání a nadřízený orgán jim nevyhověl.

Podejte stížnost. Ve stížnosti uveďte, že jste na podanou žádost ve lhůtě neobdrželi požadovanou informaci ani nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí. 

Nemusíte. Placení úhrady je dle § 17 zák. č. 106/99 Sb., o svobodném přístupu k informacím přípustné pouze v případě, kdy požadovaná informace byla poskytnuta. 

Úhradu může žádat ve dvou případech:

Praxe přináší i další situace a kombinace postupů, které zde nejsou popsány, například když povinný subjekt požaduje neoprávněnou výši úhrady a tím její získání blokuje. Pokud na ně narazíte, vyhledejte podobný příklad v případech v Poradně. Pokud neuspějete, vložte do Poradny nový dotaz.

Teprve když nebude úspěšné odvolání anebo stížnost. Pokud se chystáte podat žalobu, pokračujte do sekce Chci podat žalobu.

Za podání žaloby musíte zaplatit v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. V případě, že je žaloba úspěšná, soud uloží protistraně povinnost uhradit žalobci (tedy vám) soudní poplatek.
Pokud se žadatel nechá zastoupit v řízení o žalobě advokátem a uspěje v něm, soud uloží žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů právního zastoupení. Někteří advokáti proto při pravděpodobnosti výhry nevyžadují svou odměnu od žalobce, ale počkají, až jim ji soud „přiklepne“ v rozsudku. Náhrada nákladů právního zastoupení se spočítá podle počtu úkonů právní služby  vykonaných advokátem a dle hotových výdajů, přičemž úkonem právní služby je například převzetí zastoupení, sepsání žaloby, sepsání vyjádření či účast u soudního jednání. Výše odměny za jeden úkon právní služby činí v případě této žaloby 3 100 Kč a 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů;  pokud je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, též DPH z těchto částek.

V případě, že žalobce s žalobou neuspěje a žalovaný se nechal zastoupit v řízení advokátem, může soud žalobci (vám) uložit povinnost uhradit náklady právního zastoupení protistrany. V případě, že žalovaným bude orgán státní správy, lze spíše očekávat, že soud povinnost k náhradě nákladů právního zastoupení neúspěšnému žalobci neuloží. Riziko neúspěchu ve věci a případné povinnosti hradit náklady právního zastoupení žalovanému je však zapotřebí posoudit individuálně v každém konkrétním případě.

V případě, že žaloba nebude úspěšná, má žalobce možnost podat proti rozhodnutí soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Tu je nutno podat do dvou týdnů od doručení rozhodnutí, a to jen z důvodů stanovených v soudním řádu správním. V řízení o kasační stížnosti musí být žalobce zastoupen advokátem, nemá-li on sám či jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Proti jeho rozhodnutí se lze bránit již jen u Ústavního soudu.

V žalobě musí být ujasněno, který subjekt je žalobou napaden. Protože nemusí být jasné, který odvolací orgán je ten správný (to, že některý orgán odvolání vyřídil, ještě neznamená, že tak činil oprávněně), bude třeba žalobu formulovat tak, že se zároveň bude žalobou napadat uskutečněné rozhodnutí orgánu, který o odvolání rozhodl, tak i namítat nulitu (nicotnost) takového aktu pro nepříslušnost. A ponechat na soudu, aby toto vyjasnil.

Podání žaloby a následné soudní řízení se řídí soudním řádem správním (zákon č. 150/2002 Sb.).

Informační příkaz
V případě žaloby proti rozhodnutí o odvolání je krajský soud, který rozhoduje o takovéto žalobě, podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona povinen zkoumat, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Přezkoumá tedy žádost nejen z hlediska procesu, ale i věcně, a sám posoudí, zda má žadatel na informace právo. Pokud soud žádné důvody pro odmítnutí žádosti nenalezne, je povinen žalobou napadené rozhodnutí zrušit a přikázat přímo povinnému subjektu, aby informace žadateli poskytl.

Prolomení „ping-pongu“
Zvláštním případem je obrana před obstrukcí povinného subjektu ve formě opakovaného „ping-pongu“. Pokud nadřízený orgán opakovaně (podruhé a vícekrát) zrušil vadné rozhodnutí povinného subjektu z prakticky stejného důvodu a povinný subjekt se neřídil právním názorem nadřízeného orgánu, má žadatel možnost podat žalobu i proti tomuto kladnému rozhodnutí. V žalobě uvede, že z kontextu plyne, že povinný subjekt opět neuposlechne nadřízený orgán a je proto nutné, aby soud přímo poskytnutí informace povinnému subjektu nařídil.

Každý právník sepíše žalobu trochu jinak. Minimální náležitosti jsou:

• kdo ji podává (jméno a příjmení žalobce, adresa pro účely doručování);
• označení žalovaného (tj. nadřízeného orgánu povinného subjektu, který o odvolání rozhodoval), popř. i identifikace osob zúčastněných na řízení;
• označení napadeného rozhodnutí a datum jeho doručení žalobci;
• označení výroků rozhodnutí, které se žalobou napadají;
• žalobní body, v nichž se uvede, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné;
• jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést;
• návrh výroku rozsudku;
• datum a podpis.

Za žádných. Zákon prostě nařizuje, že jednání musí být veřejné, proto je povinností úřadu tuto veřejnost zajistit. Pokud by zájem veřejnosti o účast přesáhl kapacitu rozumně dosažitelných sálů, pak je povinností úřadu přijmout zvláštní opatření; například v dostatečném předstihu udělit akreditaci zájmovým skupinám (občanským sdružením, neziskovým organizacím, politickým stranám - zejména těch nezastoupeným v zastupitelstvu), a poté podle akreditace zajistit přiměřenou účast zástupců všech akreditovaných skupin. Pokud by ze strany úřadu byť i neformální cestou došlo ke snaze omezit veřejnost jednání zastupitelstva tím, že se obsadí kapacita sálu "spolehlivými" lidmi, pak by šlo o jasné porušení zákona. Pokud by byl doložen takový krok některého z úředníků či funkcionářů, mohl by takový čin dosahovat stupně trestného činu zneužití pravomoci, případně maření úkolu úřední osoby. 

Občané obce a vlastníci nemovitostí v obci mají právo přihlásit se ke KAŽDÉMU bodu v průběhu jednání a sdělit svůj názor. Podle § 16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích má občan obce, který dosáhl věku 18 let, „právo vyjadřovat na zasedání zastupitelstva obce v souladu s jednacím řádem svá stanoviska k projednávaným věcem.“  Zní to, jako by stačilo, že dostanete slovo v jednom souhrnném bodě na konci jednání, zejména když se tak stanoví v přijatém jednacím řádu. Takový výklad by ale byl mylný. Obec totiž podléhá některým obecným právním zásadám, například smí konat jen to, co je výslovně v zákoně uvedeno, a nesmí zákonné mantinely vykládat tak, že se zúží prostor pro občany. (Čl. 2 odst. 2 Ústavy: „Státní moc... lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“).
 
Jednací řád ani předsedající tedy nemůže zakázat občanům přihlásit se a vystoupit ke každému bodu na programu jednání. I když takové ustanovení obsahuje, není platné. Možnost vyjádřit se musí mít občan dříve, než se přijme závěrečné usnesení, resp. dříve, než je věc definitivně vyřízena (zákon hovoří o „projednávané věci” a nikoli o „věci projednané“).

Jednací řád zastupitelstva obce smí upravit jen některé organizační podrobnosti. Může přiměřeným způsobem vystoupení občanů „usměrnit“, nemůže je však zcela vyloučit či stanovit taková omezení, která by jeho výkon de facto znemožnila (např. nelze omezit délku vystoupení občana pouze na 30 vteřin). Jednací řád tak může například stanovit okamžik (v rámci bodu) pro vystoupení občanů, způsob udělování slova, přihlašování do diskuse, pořadí vystupujících, časový rozsah vystoupení (zpravidla bývá omezen na 3 nebo 5 minut), počet vystoupení konkrétního občana, podmínky pro odejmutí slova (nehovoří-li k projednávané věci).
 
Nelze například pouze zařadit bod č. 1 programu – stanoviska občanů k projednávaným věcem, pokud v rámci dalšího projednání jednotlivých bodů již občanovi možnost vyjádřit stanovisko není dána. Nelze též stanovit, že se povolí jen tři vystoupení z řad občanů (ta by mohli vyčerpat předem domluvení občané, a na jiné by se již nedostalo).

Ano. Týká-li se žádost záležitosti, o které může obec přímo rozhodovat (tzv. samostatná působnost) a je podepsána nejméně 0,5 % občanů obce, resp. nejméně 1000 občany kraje, musí ji zastupitelstvo projednat do 90 dnů (v Praze a jejích městských částech 60 dní).

Jako samotný občan máte také v rámci svého vystoupení na zasedání zastupitelstva právo vyjádřit se k bodu návrhu programu jednání. Pokud však samotný občan předloží doplňující návrh, musel by si jej přisvojit některý ze zastupitelů, aby se o něm mohlo hlasovat.

Jde o otázku politické kultury nastavené v tom kterém městě či obci. V zásadě veřejnému jednání těchto poradních orgánů nic nebrání. Lze tedy v rámci místní politiky požadovat, aby se dosavadní zvyklosti změnily a zavedla se veřejnost těchto jednání.

Zastupitelstvo obce (kraje) by mělo v jednacím řádu upravit jednání výborů a komisí jako veřejné, pouze v odůvodněných případech jako neveřejné.

Jednání výborů a komisí lze již předem ze zkušenosti rozdělit na ty, na nichž obvykle dochází k projednávání chráněných údajů, a na ty, kde k tomu nedochází. Například sociální komise či komise bytová obvykle projednává údaje o konkrétních občanech. Pak je rozumné a přijatelné stanovit v jednacím řádu, že jednání těchto komisí je neveřejné a že komise se ve zvláštních případech může usnést, že část jednání proběhne veřejně (to je například vhodné při projednání materiálů, které vyvolávají veřejnou debatu a kritiku, a přitom je lze projednat tak, že chráněné údaje zůstanou jen v podkladech a není třeba je přednášet nahlas).

U ostatních orgánů je pak vhodné upravit v jednacím řádu opačný postup: jednání je zpravidla veřejné a pouze v některých zvláštních případech, kdy je nutno projednat chráněné údaje a nelze jednání zorganizovat tak, že by nebylo třeba je přednášet, se komise či výbor může usnést, že proběhne neveřejně.
Neveřejnost by byla odůvodněná i v těch případech, kdy předčasné zveřejnění informace způsobí škodu, například ohrozí rovnost zájemců v rámci výběrového řízení, může vést k poškození dobrého jména (může jít o prověřování domněnky, která se nepotvrdí). Protože komise a výbor jsou toliko poradními orgány rady a zastupitelstva, lze na některé informace na nich projednávané či vznikající hledět jako na nové, vznikající informace, sloužící jen pro přijetí rozhodnutí rady či zastupitelstva. Ty pak lze, pokud hrozí nějaká újma, chránit podle § 11 odst. 1 písm. b Infozákona.

Každý má právo požádat o informace z jednání rady, jakož i o všechny informace, které má obec k dispozici, tedy i z podkladů pro jednání rady. Ty mu musejí být poskytnuty za použití principu selekce dle § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím, tzn. budou vypuštěny jen ty informace, které požívají zvláštní zákonné ochrany. K jejich odepření musí být vydáno formalizované rozhodnutí s odůvodněním. Jak žádat si přečtěte v kapitole Žádám či hledám informaci. Zastupitelé mají nadstandardní možnost požádat o tyto informace též v rámci zákona o obcích, tzn. jejich žádost bude vyřízena postupem dle zákona o obcích. Mají právo seznámit se i se všemi jinak chráněnými údaji, jako jsou osobní údaje či případné obchodní tajemství (ale musejí je dále sami chránit). Informace jim musejí poskytnout přímo pracovníci obce, kteří je schraňují, aniž by do toho směli vstupovat členové rady. Musejí je poskytnout okamžitě, jakmile je to možné, nejpozději do 30 dnů. Obrana proti nesprávnému odepření se uplatní podle Infozákona. Též existuje možnost požádat o výkon dozoru ministerstvo vnitra.
Zastupitel obce má právo přímo nahlédnout do Zápisu ze schůze rady obce, tzn. mu nelze omezit nahlédnutí do dokumentu jako celku.

Úřední desku mají různé úřady, zejména všechny správní úřady, obce, kraje, ale i soudy, exekutoři, hraniční přechody, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání atd. Jen některé úřední desky jsou přesně definované, např.:

ZÁKON č. 128/2000 Sb. o obcích (obecní zřízení)
§ 112
Obecní úřad zřizuje úřední desku, která je umístěna na místě, které musí být veřejně přístupné zpravidla po 24 hodin denně. Úřední deska se zpravidla umisťuje na budově, v níž má své sídlo obecní úřad.

Zároveň Správní řád stanoví:
§ 26 Úřední deska
(1) Každý správní orgán zřizuje úřední desku, která musí být nepřetržitě veřejně přístupná. Pro orgány územního samosprávného celku se zřizuje jedna úřední deska. Obsah úřední desky se zveřejňuje i způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Právní předpisy pak různým úřadům ukládají na této úřední desce zveřejňovat určité dokumenty a informace (např. dle vodního zákona informace o kvalitě pitné vody apod.).
Elektronická podoba úřední desky představuje nutnou podmínku pro to, aby některé informace či dokumenty byly právoplatně uveřejněny, s čímž zákon někdy spojuje vážné právní důsledky, jako je např. platnost majetkoprávního úkonu. Jde však o složitou problematiku přesahující možnosti této odpovědi.

Často na úřední desku ale obec umisťuje i další informace, u nichž tak dává najevo, že mají vysoce oficiální povahu, a dává - do určité míry - záruku jejich pravdivosti a ověření. Jde tedy o dobrovolnou službu té části obyvatelstva, která používá internet, avšak bez právní závaznosti.

A konečně vývěska je prostě vývěska - tu může každý, a v určitých mezích i každý úřad, zřídit k tomu, aby poskytoval veřejnosti určité informace, o kterých to uzná za vhodné. Může ji mít jak fyzickou, tak zejména elektronickou, kdy de facto jde o součást webových stránek povinného subjektu. Bývají na ní zpravidla také tzv. „povinné informace“ podle § 5 Infozákona.

Zveřejnit dálkově přístupný archiv úřední desky není povinné. Tyto informace si lze vyžádat. Je možné, že ve vyžádané formě poskytnutí budou některé osobní údaje redukovány (anonymizovány), i když původně na úřední desce po dobu povinného zveřejnění byly obsaženy úplně.

Lze se obrátit na nadřízený úřad -  podle § 123 a 126 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.

Za uvedených podmínek lze zápisy uveřejňovat; pokud tak činí sama obec, je to projevem dobré praxe v oblasti otevřenosti.
Například na webu Prahy 6 najdete pravidelně zveřejňované zápisy jednání větší části komisí a výborů (nezveřejňují se zejména ty, v jejichž zápisech zcela převažují chráněné osobní údaje, které by stejně musely být odstraněny).

O zveřejňování na vlastním webu obce jako o každém jiném úkonu či postupu obce v samostatné působnosti, který není vyhrazen zastupitelstvu, by měla rozhodnout rada či starosta, pokud není takový úkon delegován pracovním či organizačním řádem na někoho jiného, například na tajemníka.

Bez jejich souhlasu nemůže. Důvodem je, že tímto způsobem kamera jistě zaznamenává i osoby, které nijak aktivně nevystupují, a tudíž se jejich záznam nedá považovat za projev veřejné povahy, nýbrž do značné míry zůstává projevem osobní povahy. Záznam projevů osobní povahy lze pořizovat jen se souhlasem dotyčné osoby. Navíc by v takovém případě nebyl jasný účel pořízení záznamu, jehož cílem může být jedině zaznamenat připomínky občanů. Správné je organizovat jednání tak, aby vystupující osoby hovořily v zásadě vepředu. Kamera pak musí být nastavena tak, aby v zásadě zabírala jen tyto osoby aktivně vystupující na veřejném jednání, tedy ty, které se svým jednáním rozhodly vystoupit veřejně. 

Jednoznačně ano. Osoby přítomné na jednání zastupitelstva mají právo pořídit si zvukový i obrazový záznam z tohoto jednání. Jednání je veřejné, nejde o žádné soukromé záležitosti. Chce-li někdo něco veřejně ovlivnit, nemůže tak učinit jinak, než když akceptuje veřejnost svého vystoupení. Vystoupení se stává předmětem veřejné debaty, veřejného posuzování, a tedy je zcela nutné a potřebné mít možnost je přesně dokladovat, dokumentovat.

Podle § 84 a § 85 občanského zákoníku je možné zachycovat a rozšiřovat podobu člověka sice jen s jeho svolením, ale podle § 88 odst. 2 téhož zákoníku toto svolení není nutné, pokud se jedná o veřejné vystoupení v záležitosti veřejného zájmu, jakým jednání zastupitelstva rozhodně je.  Souhlas nahrávaných není třeba ani v případě náhodného, nesoustavného snímání pasivních diváků – nevystupujících občanů. Přítomné je třeba informovat o nahrávání a následném zveřejnění.

Také je vhodné informovat s předstihem starostu, aby mohl tuto informaci na začátku zastupitelstva sdělit.

Zákon o ochraně osobních údajů, který pořizování záznamů také omezuje, se nevztahuje na pořizování jednotlivého záznamu pro osobní potřebu nebo na přímý přenos. Pokud se nejedná o nahrávku jednoho jednání zastupitelstva, ale pravidelné pořizování záznamů, které jsou dále upravovány či zveřejňovány, je na místě registrace u Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Pořízení záznamu je vhodné předem oznámit. Nahrávání vám ale nemůže nikdo zakázat.

Ti, kteří se o zákaz snaží, jsou většinou motivováni snahou znemožnit diskusi a kritiku vztahující se k jejich vystoupení. Snaha představitelů obce nebo členů zastupitelstva pořizování záznamu bránit, případně ustanovení Jednacího řádu, které to zakazuje, nejsou právně platné.

Pokud předsedající či jiný veřejný činitel pořizování záznamu zakáže, nebo dokonce pokud k prosazení použije veřejnou moc (např. obecní policii), stane se pachatelem trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele (to dopadá i na případné protiprávně zakročující policisty).

Nahrávající se bude moci bránit více právními způsoby. Pokud šlo o úřední postup obce, výsledkem žaloby bude prohra obce. Soud zakáže opakování takového postupu obce/starosty.
V případě, že by při zákroku došlo k jakékoliv škodě, bude ji muset uhradit ten, kdo zákrok vyvolal a provedl. Pokud by došlo k nějakým urážkám vůči občanovi pořizujícímu záznam, bude možno se dovolat ochrany osobnosti a požadovat i omluvu a také finanční odškodnění. Do věci může vstoupit i dozorový orgán – ministerstvo vnitra.

Ministerstvo vnitra ČR v metodickém materiálu uvádí: „Jednací řád však může upravovat pouze podrobnosti o jednání zastupitelstva obce (§ 96 zákona o obcích) tak, aby při něm nedocházelo k narušování průběhu zasedání. Před zahájením zasedání zastupitelstva obce člen zastupitelstva obce pověřený řízením zasedání může vyzvat občany ke sdělení, zda někdo hodlá pořizovat zvukový záznam průběhu zasedání a zároveň oznámit, zda zvukový záznam bude pořizovat sama obec. Rozhodnutí o tom, zda či v kterých případech je pořizování zvukového záznamu způsobilé narušit či jinak ovlivnit průběh zasedání zastupitelstva obce, spadá do samostatné působnosti zastupitelstva obce.“ (Odbor dozoru a kontroly veřejné správy územních samosprávných celků MV ČR, metodické doporučení k činnosti č. 2, str. 26).

Za narušení nebo ovlivnění zasedání zastupitelstva by bylo možné považovat pouze zcela excesivní chování natáčejícího, například kdyby s kamerou pobíhal před vystupujícími a agresivně je natáčel zblízka. Takový způsob natáčení by pak mohlo zastupitelstvo zakázat.

Záznam v tom rozsahu, ve kterém korektně zachycuje veřejné jednání zastupitelstva, a po odstranění případných (výjimečných) chráněných údajů, zejména některých typů osobních údajů či údajů o soukromí osob, lze zpřístupnit dalším osobám, udělat z něj výtah, pořídit a šířit přepis a podobně.

Pokud nejde o přímý přenos, je pro zveřejnění na internetu třeba registrace u Úřadu pro ochranu osobních údajů (dle § 16 z. 101/2000 Sb.) – a to třicet dní předem.
 
S ohledem na Občanský zákoník musíte chránit osobnostní práva.
a) Bez souhlasu nelze nepřiměřeně detailně snímat osoby, které sice jsou přítomny v sále, ale jen jako pozorovatelé, kteří nevystupují (např. natočit v rohu sedícího klimbajícího hosta by takto bylo nepřípustné).

b) Nelze snímat vystupující osoby včetně veřejných představitelů a poté záznam využít ke zvláštním technickým úpravám, jako je střih, časosběrné snímání po dlouhou dobu apod., a výsledek upravit s jednoznačně zesměšňujícím, urážlivým a obdobným vyzněním – ovšem jen tehdy, pokud by takováto forma kritiky osoby či veřejného funkcionáře byla výrazně nepřiměřená jeho činnosti.

Konkrétní příklad: kdyby někdo natáčel mnoho jednání zastupitelstva za sebou a pak z vybraných pasáží vytvořil střihový dokument, kde by starosta či někdo jiný jen stále zíval, drbal se, kašlal a podobně, a takový film by pak například zveřejnil na internetu, mohl by se vystavit odpovědnosti za neoprávněný zásah do ochrany osobnosti. Těžko by však mohl být postižen, kdyby šlo například o nejvýše postavené činitele, jako jsou ministři, poslanci apod. kde míra kritiky, včetně znepokojujících až urážlivých forem, může být vyšší.
 
c) Nelze zveřejnit zaznamenané údaje (čtení, citování, formulování, projekce podkladů), které jsou informacemi o soukromí třetích osob (o nichž se například projednává usnesení).

Projednávání těchto informací a údajů není samo o sobě důvodem pro omezení pořídit záznam. Zde „má navrch“ to, že jednání zastupitelstva je veřejné. Stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů k takovéto situaci uvádí, že je na předkladatelích a vystupujících, aby takové údaje a informace při veřejném jednání přednášeli co nejméně.

V těchto případech je každý, kdo pořizuje záznam jednání zastupitelstva, do určité míry následně vázán v tom, jak dále bude nakládat s pořízeným záznamem. Především nesmí záznamem nad rámec veřejného projednávání na zastupitelstvu šířit výše uvedené chráněné okruhy údajů a informací. Tedy zejména by musel vymazat („vypípnout“) ze záznamu konkrétní osobní údaje (např. nahlas přednesená přesná adresa a rodné číslo osoby, které se přiděluje sociální bydlení). Stejně se musí zachovat vůči informacím, které sice nejsou osobními údaji, ale mají povahu informací o soukromí (např. při projednání sociálního bydlení zastupitel uvádí, že tento člověk je rozvedený, má nemocnou matku apod.).
Další podrobnosti najdete v analýze v Knihovně.

d) Nelze využít (zneužít) záznam vůči vystupujícím osobám, které nejsou ve veřejném postavení, k ironizování či zesměšní následným zásahem do záznamu, například formou střihu, dabingu, animace apod., který by využil zachycené projevy osobní povahy (drbání se, přeřeknutí se, chyby v mluvě apod.). Pokud je však někdo směšný sám o sobě, aniž se do záznamu zasáhlo, a vystupoval-li takto opravdu veřejně, pak samozřejmě nejde o žádný zásah do jeho chráněných práv. Je dobré si uvědomit, že kdyby upravovatel záznamu totéž udělal vůči politickému představiteli (členu zastupitelstva), již by o porušení práva nešlo, protože všichni, kdo dobrovolně vstoupili do politického života, musejí snášet mnohem vyšší míru kritiky, a to včetně určité míry ironizování, zesměšňování a podobně.

Z jednání některých zastupitelstev pořizuje obecní úřad zápis a současně úplný zvukový a obrazový záznam z jednání. Některé obce tento záznam zveřejňují na internetu. Může o něj požádat každý a úřad mu jej musí poskytnout, samozřejmě s případnou nutnou anonymizaci („vypípnutím“) chráněných údajů. Přesto někdy úřad na žádost o poskytnutí úplného zvukového záznamu podle zákona č. 106/1999 Sb. sdělí například, že záznam se pořizuje jako neautorizovaný materiál sloužící k interní potřebě, a žádosti nevyhoví, případně odkáže na možnost poslechnout si záznam na úřadě.  Ovšem „zvukový záznam je informace ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, která se vztahuje k působnosti povinného subjektu (obce), tedy by měl být poskytnut.“ (Odbor dozoru a kontroly veřejné správy územních samosprávných celků MV ČR, metodické doporučení k činnosti č. 2, str. 27). Důvodem protiprávního odmítnutí může být překvapivost dotazu, lépe řečeno skutečnost, že s podobnou žádostí se dotyční pracovníci ještě nesetkali. Poskytnutí takového záznamu veřejného jednání nemůže nikomu nijak neoprávněně uškodit.  

Vzniklé záznamy (zvukové i obrazové) jsou dokumentem ve smyslu archivního zákona. Ten v § 2 uvádí: „Pro účely tohoto zákona se rozumí
d) dokumentem každý písemný, obrazový, zvukový, elektronický nebo jiný záznam, ať již v podobě analogové či digitální, který vznikl z činnosti původce“. Takový dokument byl povinen původce (tedy úřad, který jej vytvořil) označit spisovými znaky, skartačními znaky a skartačními lhůtami podle spisového a skartačního plánu (§ 65 archivního zákona). Dále byl povinen jej po dobu trvání skartační lhůty uložit ve spisovně. Vyřadit dokument smí jen ve skartačním řízení. To je postup, při kterém se vyřazují dokumenty nadále nepotřebné pro činnost původce a při kterém příslušný archiv provádí výběr archiválií, § 7/2 archivního zákona. Skartační řízení se provede v kalendářním roce následujícím po uplynutí skartační lhůty dokumentu (§ 8/1 archivního zákona).

Zlikvidovat takový záznam předčasně, mimo uvedený režim, představuje vážné porušení archivního zákona. Pachatel tohoto deliktu se vystavuje sankci. 

Ano, fotoaparát je stejně jako videokamera technickým zařízením, které splňuje podmínky zákona a je moderním způsobem nahlížení do spisů a pořizováním si kopií, výpisů či opisů. Úředníci se na vás patrně budou dívat poněkud podezíravě, vy máte nicméně „právo činit, co není zákonem zakázáno, a zároveň nesmíte být nuceni k ničemu, co vám zákon neukládá" (jak uvádí ustanovení Listiny i Ústavy). Zákon natáčení ani fotografování nezakazuje a úřad tak nemůže takovému jednání bránit. Fotografování nebo natáčení je vlastně součástí (podmnožinou) nahlížení. Pokud by bylo žadateli bráněno, mohlo by se v daném konkrétním případě jednat podle míry zásahu o přestupek nebo o trestný čin.