České představy o mužství a demokracii III.

17. 4. 2015

Demokracie je založena na odmítnutí přirozeného nároku panovníků na trůn, je založena na zpolitizování státní moci. Věci už nejsou apriori „přirozeně“ dané z vůle vládců. V demokracii jsou věci, je-li k tomu důvod, změnitelné – zpolitizovatelné – mohou se stát předmětem vyjednávání. Feministky učinily politikum z postavení ženy vůči muži ve společnosti. Podle politologa Pavla Barši odmítly přirozenost podřízeného postavení ženy vůči muži a trvají na tom, že i o budoucí podobě vztahu mezi pohlavími je nutno vyjednávat.

V roce 2007 tehdejší předseda vlády Mirek Topolánek v projevu při zahájení Evropského roku rovných příležitostí pronesl: „Žena se může svobodně rozhodnout děti nemít, a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž“. To je závažný příspěvek do vyjednávání o postavení žen a mužů ve společnosti. Výrokem Topolánek zároveň prezentuje i své představy mužství. Je na místě ptát se spolu s Kohákem, zda jde o představy demokratické. Muži z mužských organizací, ať už s tím souhlasí či nesouhlasí, dělají politiku, muži z Ligy otevřených mužů jsou navíc součástí politické instituce: Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů. Mají možnost podávat podněty na legislativní změny. Je opět na místě ptát se společně s Kohákem, zda dělají politiku demokratickou.

Výše uvedené nasvědčuje tomu, že heslo Nezapomeňte. Mužství je udělováno mužstvím má v politice obdobu v heslu Nezapomeňte. Moc je udělována mocí. Spojovacím článkem mezi politikou a kritizovanou maskulinitou je averze ke kritické reflexi zvenčí. Podobným způsobem jako antifeministé napadají a ironizují feministické myšlení a genderová studia, napadá a ironizuje i významná část naší politické scény občanskou společnost. Feministka/ta je v podobném postavení jako tak zvaný pravdoláskař. Oba jsou napadáni stejným stylem na základě stejných východisek. Jejich kritici mluví stejným jazykem a často jsou to titíž lidé.

Slovy filosofa a politologa Jürgena Habermase působí občanská společnost jako zprostředkovatel mezi formálně pevnou mluvou ve státní aréně a neformální, běžnou debatou potenciálních voličů. Politická veřejnost přispívá k demokratické legitimizaci počínání státu tím, že vybírá témata a spolu s více či méně zdůvodněnými postoji je spojuje do soupeřících názorů. Veřejná komunikace takto vyvíjí energii a orientovanou sílu pro tvorbu názorů, ale současně nutí politický systém k přehlednosti a k tomu, aby se na toto mínění reagoval právě tím, že zdvihá určitá témata a nastoluje je jako problémy. Slovy Václava Klause je občanská společnost hrozbou pro naši svobodu a nově objevené ohrožení pojmenovává jako NGO-ismus.

Součástí kritizovaného charakteru politiky je i snaha interpretovat společenské problémy (např. nedostatky ekonomické transformace, opoziční smlouvu nebo pražskou velkou koalici) jako osobní problémy jednotlivých lidí. Václav Klaus dokola opakuje, že žijeme v nejlepší možné době a ti rozeštvávači a věční petenti, kteří to neustále zpochybňují, tak činí proto, že oni osobně nedokázali být v nové době úspěšní. Jde o snahu učinit z reálných společenských problémů Friedanovské problémy beze jména.

Jakkoliv proces evropské integrace potřebuje kritický pohled (např. v případě zaměňování centralismu za federalismus), jakýsi permanentní útok na Evropskou unii vedený některými českými politiky vypovídá spíše o tom, že jejich potřeba uzavírat politiku do sebe naráží na potřebu otevírat se v rámci evropské integrace. Popularitě unie nepřidává ani fakt, že právě na její popud jsme nakonec, jakoby přes náš odpor, schválili zákony namířené proti diskriminaci na základě pohlaví. Antidiskriminační zákon jsme přijali jako poslední země unie, do poslední chvíle neměl jasnou podporu ani od levicové ČSSD. Není divu, že v podobném postavení jako feminista je i tak zvaný eurohujer. I on je vykonstruován a napadán na základě stejných východisek a podobným jazykem.

Texty antifeministů nevypovídají téměř nic o feministech, ale mnohé o způsobu myšlení jejich autorů. Podobně, přepjaté reakce mnohých politiků i političek na společenské problémy předkládané feministkami demonstrují maskulinitu, kterou v českém kontextu můžeme označit za hlavní, neboť je významnější než konkurenční představy mužství. Hlavní česká maskulinita s sebou nese postoje, které si nesmíme spojovat výlučně s tématy politiky rovných příležitostí žen a mužů, kdy tyto postoje vyplouvají na povrch. Jde o natolik sdílený, vlivný a v identitě mnohých mužů, žen, politiků a političek zakořeněný koncept, který pod povrchem působí stále. Negativně ovlivňuje celkový charakter politiky i úroveň demokracie.

Foto: marc thiele via Compfight cc