Tato analýza ukazuje, jakým historickým vývojem prošla úprava institutu oddlužení fyzických osob v posledních dvaceti až třiceti letech v Evropě. Publikace představuje základní přístupy evropských států v této oblasti a vyzdvihuje jejich hlavní rozdíly.
Původně bylo oddlužení chápáno jako snaha chránit zájmy věřitelů. Přísné nastavení pak mělo ochránit samotné oddlužení před jeho zneužíváním. Lidé s minimálními majetky a příjmy však k němu neměli přístup, což šlo proti samotné logice zavedení institutu. Oddlužením procházelo pouze malé procento lidí a většina předlužených se nemohla navrátit do aktivního života.
Postupné uvolňování podmínek oddlužení vycházelo z předpokladu, že zadluženost dopadá negativně nejen na samotného dlužníka, ale i na celou společnost. Stát přichází o příjmy, které plynou z aktivního života lidí, a naopak mu narůstají náklady na sociální a zdravotní péči předlužených.
Důležitá byla i změna ve vnímání předluženosti jako osobního pochybení. Zadlužení lidé byli dlouho vnímáni jako „viníci“, kteří si svou situaci zaslouží a mají za své pochybení „pykat“. Na jedné straně se lidé musejí potýkat se zvraty v osobním životě a na straně druhé čelí tlaku společností, které využívají zranitelnosti lidí v tíživých životních situacích (predátorské techniky, úmyslné nabízení nevýhodných finančních produktů). Nerozvážnost a rozmařilost už nejsou považovány za jediné příčiny osobního předlužení.
Smyslem moderního oddlužení by proto neměl být trest, ale mělo by být nastaveno tak, aby byla zohledňována důstojnost a lidská práva každého člověka v dluhové pasti.
Zkušenosti evropských sousedů pro nás mohou být cennou inspirací a vodítkem pro to, jak pracovat s naším vlastním systémem – tak, aby i on byl funkční a efektivní. Nejen v teorii, ale i v praxi.
